Rok vzniku:
1939
Změny názvu:
SK Strakonice, TJ ČZ Strakonice, BK Strakonice, BK MBI Strakonice, BK ČZ Strakonice, ČZ MUS Strakonice, BK MUS AB Plus Strakonice, BK Czech coal Aldast Strakonice
Poprvé v I. lize:
1992
Umístění v posledním ligovém ročníku, sezona 2010/2011:
3. místo
Nejlepší umístění v I. lize:
1996, 2203 - 4. místo
1996 - 2. místo v Českém poháru
2001 - 3. místo v Českém poháru
2010 - 3. místo v lize a Českém poháru
Dresy:
bílé, modré
I. O pravěku strakonického basketbalu
První strakonické koše padly na gymnasiu okolo roku 1934, kdy tuto novinku přinesl studentům gymnazijní profesor Klomfar. Studenty hra zaujala natolik, že za druhé světové války (1940 - 1945) hráli krajskou divizi, kde měli soupeře z Českých Budějovic, Tábora, Milevska, Hluboké a dokonce měli i Béčko, které hrálo I.třídu společně s Pískem, Sepekovem, Rožnovem, Ševětínem , Žirovnicí, čili víc soupeřů než dnes. Jistě je zajímavé, že do Žirovnice několik let po sobě jezdila na soustředění nová nastupující generace chlapců a dívek narozených okolo roku 1944. V předválečné i válečné době byl iniciátorem Jaroslav Háza a kádr tvořili hráči: J. Samec, Květa Soukup, Zbyněk Sauer, Zdeněk Šrámek, Čára Diviš, F. Bezpalec, M. Topinka. Po válce se tým rozšířil i omladil - Eman Rod, Pini Vojík (oba jeho synové později reprezentovali ČSR v odbíjené), V. Zeman, M Treybal, zapojily se i studentky – J. Šabatová, O. Kasperová, H. Brázdová, J.Chudá a další. Základy byly z ročníků narození 1926/1927 a že byli úspěšní dokazuje jejich druhé místo na táborském turnaji středních a odborných škol.
Domácí zápasy se hrály v sokolovně a jelikož sál sloužil všemu sportu stejně jako společenským akcím musely se mistrovské zápasy hrát ve středu. Tato generace silně ovlivnila budoucnost strakonické basketbalové cesty. Prvním důkazem je to, že na basket do Sokolovny chodili diváci i dlouho po válce, když jiné tělocvičny nebyly. Stejně jako přímo geneticky se předala štafeta dalším generacím. Syn Mirka Topinky (dnes lékař) hrál později jako úspěšný střelec za dorost a také jeho vnučka hrála v dorostu i v týmu žen. Stejně tak Květa Soukup výrazně prospěl rozvoji, vychoval řadu reprezentantek v Ústí, které přivedl do 1.ligy, jeho dcera hrála dlouhá léta za Spartu i reprezentaci, stejně jako jeho vnuk byl reprezentantem v týmech mládeže. A ještě navíc, jako věrný Strakoňák jezdil pravidelně v létě na přípravu do Volyně a tam s jeho týmem naše dívky hrály, ale hlavně nám tenkrát mladým a nezkušeným trenérům dával důležité rady, kdy začínat výchovou dětí, kolik bychom jich měli v týmu mít a co by měly umět.
Na těchto kořenech byl založen v roce 1950 oddíl košíkové při TJ Spartak Strakonice a jelikož tenkrát byla móda, aby každá továrna měla svůj sportovní klub oddíl košíkové založilo se i Fezko. To uvítali v zimě netrénující atleti - studenti a vznikla místní konkurence. Zbrojovka – tak se říkalo Spartaku - byla lepší. Za Zbrojovku – hráli ze starší generace M. Topinka, M. Kvapil, L. Kůs (i jeho dcera hrála), O. Karger, P.Kratochvíl (hráli i synové a také dlouholetý majitel restaurace Sklípek ve Strakonickém hradu, kde nám poskytoval azyl při klubových Silvestrech v dobách pozdějších). M.Kubička (profesor telesné výchovy na gymnaziu) a také doslova všesportovec A. Greill, který se podílel nezapomenutelně na rozvoji řady sportů ve Strakonicích (házená, hokej, závodní motocykly), k němu - dodatek pod koši se objevila i jeho vnučka. Za Fezko z nevýraznějších - J. Kužma (písecký chirurg), Z.Bočínský (učitel TV), O. Slováček (profesor gymnazia), J. Kuneš (výborný ortoped v Mostu), Vl. Pobořil (ústecký a pražský stavitel), M. Vondřička (veterinární lékař), šéfoval jim Kája Böhm.
Studenti odešli na vysoké školy a Fezko nemělo hráče tak se basketbalisté sloučili pod jednu střechu – Spartak ČZ. Zbrojovka se doplnila o nové tváře – R. Bogusch (později velmi úspěšný trenér - vychoval na př. i M.Jandu) J. Drobný, J. Veselský, J.Frček (hlavní iniciátor nové odborné vlny), K. Pavlík (dlouholetý hráč s podílem na renesanci, org .pracovník ), M Dlouhý, O Sedláček, většinou zaměstnanci Zbrojovky a M. Tlach (bývalý starosta). Odchod na vysoké školy prospěl rozvoji, doma bylo v jednom týmu víc hráčů, ale hlavně se studenti vrátili (jako dobří holubi) a přinesli zcela nové pojetí hry, nehrála se jen zona, ale hlavně nejvyšší hráči začali hrát pod košem soupeře v roli pivotů. To byl převrat, který dnes je samozřejmostí.
Osobní vzpomínka Miroslava Vondřičky – „V Brně jsem se přihlásil do týmu naší fakulty a když jsem přišel na první trénink, tak se mně nikdo na nic neptal a jako vysoký jsem byl vyslán hrát pod koš. To byla základní změna, stejnou zkušenost zažil Olda Slováček i Vlastík Pobořil. Logicky jsme to také přinesli domů ...
II. Před naší revolucí, která otevřela novou éru …
Od změn zavedených v létech l951 - 1953 ve způsobu hry se zvedla kvalita strakonické hry a tým mužů se pohyboval na předních příčkách oblastního přeboru. Největšími soupeři byly České Budějovice, Český Krumlov, Dukla Bechyně a také Blatná. Hrálo se stále v Sokolovně, někdy i již dnes zbořené tělocvičně na Křemelce.
První krok k možnému zlepšení nastal postavením Dukelské školy, kde měl tým konečně své pravidelné zázemí, i když se mohlo trénovat jen jednou týdně (ve středu jednu hodinu), jinak vše patřilo základní tělovýchově. K dispozici byl jeden šněrovací míč a také nebyl žádný trenér. Tým A. Greilla, R. Bogusche, P.Kratochvíla, L Kůse K Pavlíka byl doplněn J. Frčkem, O. Slováčkem, V. Pobořilem, M.Vondřičkou a trénink spočíval ve hře dvojic, či trojic (zvaných čunča),ale jelikož se hrálo o pivo, byly boje nelítostné a proto prospěšné.
Jak se ukázalo, výstavbou byl položen základ k revoluci v rozvoji i kvalitě, i když nečekaný obrat přišel z jiné, zcela dobrovolné, vlastně náhodné strany. Tělocvičnu začínali plně využívat studenti gymnasia a basketem poznamenaný profesor M. Kubička je tam pouštěl i bez dozoru a kluci využívali hlavní přestávku a často si chodili zahrát i místo oběda. Tato parta nadšenců, kteří hráli i házenou, položila základy nové éry…skutečnou duší byl Boja Korejs (učil ve Volyni a dnes jej vídáme při letní přípravě) a okolo něj byli: Jura Englich (vysokoškolský vědecký pracovník, pomohl se založením Euroškoly u nás), Pepec Vávra (známý strakonický gynekolog), Jáka Kovář (první a také zatím poslední strakonický reprezentant v juniorech i mužích), Šándor Jára (ing., pracuje v kulinářských specialitách u firmy p. Českého ), Jarda Marčal (strakonický učitel), Hanzi Hošek (stavební ing. a později také předseda našeho klubu), Ťopa Čížek (učitel ve Dvořišti). Později zatáhli mezi sebe potřebného vysokého „mochra“ Mirka Mužíka (technik v ČZM). Všechna jména jim určil Bója, jinak nezapomenutelný dribler s mimořádným citem pro hru. Jejich ročník narozen byl 1943/4/5.
Kluci chtěli víc a tak se obrátili na Pobořila a Vondřičku (asi jim hra těchto opor padla do oka) a chtěli, aby je trénovali. Oba byli nezkušení a nevěděli, co se má trénovat, ale zklamat důvěru nemohli. Míra Vondřička si koupil knihu od Sv. Mrázka (trenérská evropská hvězda) a jal se studovat, zaujal jej protiútok a na letním hřišti na Sídlišti se začalo s jeho nácvikem. Chlapci následně vyhráli titul přeborníka v oblasti, to bylo něco zcela neuvěřitelného, nového. Dlužno dodat, že to nebylo organizovaným tréninkem, ale především díky umění, které získali o přestávkách.
Zda úspěchy či tajné lásky zlákaly spolužačky těchto chlapců dodnes jasné není, ale i ony přišly s nápadem, že by také chtěly hrát a tím se začalo i na dívčím poli. Ovšem před tím se musely doslova vyhádat hodiny na hlavním výboru, stejně jako možnost používat sprchy po tréninku, později dokonce byla povolena i teplá voda. Dnes to zní jako výmysl.
Jako byl duší u kluků Bója tak u dívek to byla Dana Soukupová - Kupková (učitelka), Jitka Dušková – Kabourková (učitelka), Aja Englichová (manželka Jury Englicha ) – Masopustová (ing. ekonomie), Zina Pejšová - Nedvědová (profesorka), Věrka Mikolášková - Kratochvílová (ing. - profesorka), Dana Strnadová – Chládková (učitelka), Zuzka Čejková (vdala se do Německa – učitelka). To byl základ budoucí ženské hry. Děvčata vynikala nadprůměrnou morálkou a od prvních chvil svědomitostí a touhou být lepší. Jejich první tréninky byly v minitělocvičně ZŠ FLČ. Také jim chyběla vyšší hráčka a tak byla zlákána Dana Pichová – Petránová, která nejen tým doplnila pílí a svědomitostí, ale později se úspěšně zapojila také jako trenérka.
Byla to ona, kdo mezi svými dětmi objevila talent Jarky Bernasové. Dodnes jsme jí dlužní poděkovat. Mnohá potvrzení jejich vůle jsou jistě hodná zápisu do historie. Začalo to již v jejich prvním tréninku, když oba trenéři (Pobořil a Vondřička) přišli o víc než půlhodiny později, ale děvčata tam ochotně čekala a bez výčitek začal trénink. Podobný až neuvěřitelný příklad, když na tréninku dostaly za úkol nácvik přihrávek, i když trenér byl na cca 10 min odvolán,děvčata po celu tu dobu pokračovala v zadaném úkolu. Snad stojí také za zaznamenání, že Vondřička si dal o vínku, že již nikdy nesmí přijít na trénink tak pozdě.
III. Od prvních pokusů před 30 lety opouštíme krajské přebory – muži i ženy
Do družstva dorostenců se zapojili dva o rok starší studenti - Jan Koch (dlouholetý ing v ČZ) a Radek Soukup (stejně jako Honza), dorostenci v oblasti převyšovali a proto bylo vytvořeno béčko mužů a oba týmy se přihlásily do oblastního přeboru. Jelikož mladé béčko trénoval Miroslav Vondřička, tak hrál s nimi stejně jako Kája Pavlík (hru béčka uznával jako lepší ) - jinak organizační duše klubu. Béčku tajně fandil Jindra Frček, ale hrál z áčko. Béčko praktikovalo osobku a zkušenostmi osvědčení hráči áčka zonu, a to nešlo dohromady. Proto nutno dodat, že vztahy obou týmů neoplývaly přátelským ovzduším, spíš naopak a je celkem logické, že osvědčení borci z Ačka, kteří patřili ke špičce v přeboru se museli cítit jako lepší tým, neboť jsme se netajili myšlenkou na potup do II. ligy (tenkrát druhé nejvyšší soutěže). O tom, kdo je lepší rozhodlo s napětím očekávané derby.
Mládež vyhrála, ale radost z výhry kazilo rozčarování na druhé straně a skoro se spolu nemluvilo, navíc Vondřička s Pavlíkem byli pokládání za příčinu neúspěchu a museli poslouchat výtky, že kdyby hráli s nimi byl by výsledek opačný. V takto napjatých vztazích pokračovaly boje v přeboru. Největším konkurentem v boji o postup byla Blatná, kde byla skvělá parta. Honza Pouzar, bratří V. a J. Pokorní, Vláďa Zvára, Ruda Hejl. Později je doplnili mladíci jako ing M. Janovský (dnešní ředitel nemocnice v Písku, ale hlavně jeho synové spolu s ním se pustili do kvalitní přípravy písecké mládeže), J. Eichinger, R. Hampl a další. V Blatné bylo basketbalové dění kvalitní, měli také dorostence i dorostenky. Oni se to naučili od americké armády, která osvobodila v roce 1945 Blatnou stejně jako Strakonice. A že jim zůstal basket pod kůží, dosvědčuje fakt, že dodnes J. Pouzar (bývalý ředitel strakonické mlékárny) svolává jednou ročně ke srazům starší generaci z celého jihočeského kraje. A tak se muselo rozhodnutí o postup přeložit do blatenské Sokolovny a ta tenkrát byla diváky nabitá. Boj byl daleko složitější než doma s áčkem. Konečně o blatenské kvalitě svědčí její vysoká výhra na naším áčkem.
Zprávu o zápasu přinesl tisk s nadpisem: "Reportáž poledních tří minut"
Tři minuty před koncem blatenská sokolovna bouří, diváci chtějí vidět výraznější výhru, domácí vedou 50:46 a na hřišti zůstávají již jen tři strakoničtí - osmnáctiletí mladíci, ale hlavně skvělí bojovníci – B. Korejs, J. Englich a o rok starší J. Koch, ostatní vyfaulovaní se smiřují na lavičce s nepříjemným osudem. Ale ta trojice se nevzdává. Téměř neubránitelného dribléra Korejse nahání dva hráči domácí až do rohu hřiště, on však určitě v zoufalství dává přes hlavu koš. Protiútok domácím nevyšel a faulovaný Boja dává jednu šestku a snižuje na rozdíl bodu. Domácí ztrácí klid, ale hlavně další míč, pak již Boju honí tři hráči, ale on znovu proměňuje. Situace se opakuje a zase Boja dává dva TH a rozhoduje zápas. Další pokračování sděluje pochvalu střelci K. Pavlíkovi za 17 bodů a oceňují obránce J. Kováře a M. Vondřičku, že ubránili daleko nejlepšího střelce jihočeské oblasti Perčice (J. Pokorný). Klubko nadšených spoluhráčů se vrhá na parkety a všichni objímají strůjce výhry. Na oslavách se podílí také naše konkurenční áčko, které se vracelo z Mirovic z mistrovského zápasu a v závěrečných minutách fandilo tak nadšeně a zuřivě, že došlo až na ruční výměnu názorů mezi Tondou Greillem a domácími diváky. Tondovi pomáhal také již vyfaulovaný Honza Hošek. Tím se otevřela šance na postup, ale také došlo až k nečekaně snadnému smíření obou strakonických táborů.
V roce 1963 postupují muži do druhé ligy, za rok je následují i ženy. Oba týmy nesestupují z vyšší soutěže jak tenkrát bylo pro nováčky pravidlem, to jen potvrzuje dobře nastoupenou cestu ke zvednutí laťky nad úroveň oblastních soutěží. Muži se v dalších letech drží nad středem tabulky, i když odešla do pražské Slavie VŠ naše hvězda J. Kovář, který v začátcích týmu výrazně k udržení pomohl. Ta parta mladíků měla výborný cit pro hru, jednou se objevili v roli soudců a rázem se z nich již v tom vlastně útlém věku stali nejlepší a žádaní rozhodčí v oblasti. Stejně tak se ve druhé lize udržely ženy, které však měly v prvních dvou sezonách víc starostí. Jednu sezonu je od pádu zachránily dorostenky, když vyhrály přebor žen. Do jejich mladého nezkušeného týmu přišla s výraznou pomocí paní profesorka Jarmila Peřinová (dodnes s bývalými svými žačkami a spoluhráčkami kamarádí), odchovankyně tenkrát nejlepšího českého ženského týmu pražského Orbisu.
III. Jindra Frček viděl vždy dál
Po vstupu do celostátně řízených soutěží jsme navázali čilé kontakty s Domažlicemi, kde se hrál výborný mužský basketbal. Zdál se nám nedostižným vzorem. Zásluhu na tom měl Jindra Frček, neboť měl v týmu Domažlic svého bratrance, který za Domažlice hrál. Jindra se již tenkrát osvědčil jako stratég, který viděl dál a věděl, že k dalšímu zvýšení kvality je nutná také vyšší kvalifikace trenérská a tak přemluvil Mirka Vondřičku, aby spolu odjeli na školení trenérů druhé třídy (dnes béčka). Bylo to v době, kdy v rámci vojenské krize byl týden před zahájením školeni M. Vondřička povolán na cvičení, ale snaha obou vyhnout se této povinnosti zvítězila.Týden v Nymburce pod vedením skvělého lektora doc. FTVS Emila Velenského (mistra Evropy z r.1947) položil základy k dalšímu růstu kvality. On byl sportovec tělem i duší a navíc osobní vzpomínka. M. Vondřičku vyzval ke spolupráci ve volejbalových deblech v době přednášek anatomie, neboť věděl, že ji musí znát. Jeho nadšení nás upoutalo, to byl zcela nečekaný impuls, který otevřel cestu k vyšší odbornosti. Vlastně byl zárodkem všech dalších úspěchů . Z odstupem času nutno dvounásobně podtrhnout Jindrovu prozíravost o nutné odbornosti, i když u něj o pohled dopředu nebyla nikdy nouze. On první viděl , že nám chybí vysocí hráči, proto postupně přivedl pod naše koše vysoké hráče, kteří nám vždy chyběli - bratry Brücklery (Tomáš da1.887 bodů), Jana Dynuše, který záhy odešel do prvoligové Ostravy, stejně jako legendy Otu Maška (dal 1.902 bodů) či Frantu Kovaříka (dal 383 bodů), který dodnes chodí našim týmům fandit. Jen jednou mužům pomohlo štěstí, do mlékárny nastoupil Vojta Elhota, který nám výrazně pomohl (dal 908 bodů). Jeho obě vnučky hrají, starší již za ženy v národním týmu, vlastně je škoda, že šel za prací později do Prahy. Na pivotu hrál z domácích Mirek Mužík (dal 1610) a Josef Kovář ( dal 387 bodů). Také ženy zápasily s nedostatkem vysokých, také nespaly, nejdřív se přemluvila písecká vysoká Hanka Kendíková, která hájila naše barvy statečně plných deset let (dala 1.687 bodů), obětavě dojížděla vlakem na tréninky, později Hanka Mazancová z Č. Krumlova a také Kristýna Alberová ze Zbytin (dnes vedoucí internátu průmyslovky, dala 1.229 bodů)). Jinak na místech podkošových zaskakovali ti nejvyšší členové neb členky.
IV. Stavba Poděbradovy školy nám pomohla, ale také máme na ní svůj podíl
Přes řadu složitostí se k nám vždy naklonilo trochu štěstí. Asi jsem ho zasloužili za společnou práci a píli, kterou byli všichni spoutáni. Dnešní pohled na tělocvičnu v Dukelské vyvolává otázku, jak jsme zde mohli hrát (na štěstí to pravidla dovolovala) a mnoho nechybělo, aby byla Poděbradka stejná, alespoň původní plán byl stejný. Basketbaloví snaživci větřili problém a tak se M. Vondřička odvážil čistit nejvyšší kliky a bojovat na krajském školském odboru. K pochopení asi došlo a tak jakoby náhodou přišly na výstavbu plánem nepředepsané delší překlady, které zvětšily šíři tělocvičny. Určitý čas se diskutovalo, zda se nemají vrátit , ale jelikož dohled na stavbě měl otec bratrů Samců (jinak skvělých našich hráčů – Honza dal 2.772 a Pavel 2.064 bodů) a tak se vše postupně odkládalo, až byly panely přijaty a basketbal dostal nové sídlo. O jedné šatně lépe nemluvit (tehdejší pan ředitel školy, ač sám s námi hrával, nám odvětil, že i děti se budou svlékat v umývárně), ale pro basketbal byly nové rozměry zázrak. Ještě k Samcům - mladší Pavel zdědil truhlářstvi na Volyňské, starší Honza byl dlouhá léta ředitelem průmyslovky a za ženu má basketbalistku Pavlu Přibkovou, učitelku Dukelské. Ale také Pavel přivedl jako svou ženu pod naše koše nepostradatelnou hráčku sparťanku Helenu, naši dlouholetou oporu (dala 1.558 bodů) a tak se vlastně stal také našim úspěšným trenérem.
Po postavení Poděbradky se mohla zlepšit péče o děti. Naše dítka se prosazovala i na turnajích , kde hrály v té tobě nejlepší týmy z celého Československa. Na mamutím pražském vánočním turnaji dosahovaly týmy dorostenců i dorostenek předních umístění . Podobným turnajem se chlubila i Bratislava (pohár osvobození Bratislavy), kde se skvěle zapsala generace dívek okolo ročníků 60 – 63.Vyhrály třikrát – jako žačky, jako mladší i starší dorostenky. Ta výhra ve starších byla nejcennější , neboť jsme porazili odvěkého soupeře Spartu, která nás se svou zonou trápila od dětských let. Asi na výhry mělo vliv , že se hrálo v rodném městě M.Vondřičky, vtipkoval Pavel Kamaryt a další spolutrenéři.
V. Jedeme za hranice
Okolo poloviny šedesátých let jel J. Hradec hrát za hranice - do Rakouska to byla tenkrát mimořádná událost) a požádal nás o posílení a tak jejich tým doplnili strakonické opory – Vladimír Čarek, Radek Soukup, Jan Koch, Mirek Vondřička. Důležitější však než výhra v Salcburku bylo navázání kontaktů a tak ženy i muži postupně representovali Strakonice - v Linci, v Steyru, ve Welsu a také později ve Vídni. Styk se navázal také s Stuttgartem (dokonce tak úspěšně, že jedna z našich nejmenších hráček Jana Šípková se úspěšně provdala a za dvoumetrového Jürgena Wescotta, dnes je lékařkou v Německu). Dále následovala utkání v Landshutu, Augsburku, Regensburku. Na ten máme velmi smutnou vzpomínku - přišel za námi náš bývalý dorostenec, moc skromný chlapec Pepík Koubek. Byl hrozně šťastný, že s námi mohl být, a nesmírně se těšil až se bude moci vrátit domů. Bohužel se návratu nedožil, krátce po naší návštěvě se zabil ve svém nablýskaném fordu, na který byl tak hrdý... dodnes vzpomínka na něj nutí k slzám.
Čilý styk byl navázán také s francouzskou FSGT, které jsme uvítali doma a tak naše ženské týmy hrály v Marseille, Condat, Mirande, Toulouse i s návštěvou Lourd.
Jedna perlička z Lourd: Na zájezdu byl s námi předseda OVČSTV L. Mach, který byl také tajemníkem vládnoucí strany (bylo štěstí, že byl fanda sportu, vážil si naší snahy, pomáhal nám s mezinárodními turnaji, stejně jako mnohým našim dětem k přijetí na vysoké školy a také se nám jej podařilo přesvědčit k rozhodující iniciativě na výstavbu haly). Všichni jsme se omývali v zázračné lourdské vodě, L. Mach stál opodál, až když všichni odešli, pohotově se omyl také. Nikomu jsme to na něj dosud neřekli, dnes to je možné. Ono se to pro něj oficielně nehodilo, ale přece byl také jen člověk.